Výrazivo spojené s prací na vodě bylo součástí mluvy všech, kteří žili roztroušeně podél celého toku Vltavy a jejích přítoků a zabývali se voroplavbou a řemesly s ní spojenými. V jednom území, na tu dobu poměrně dosti rozlehlém, však byli tito lidé odpradávna soustředěni. Tvořili samostatnou obec a jejich řeč se stala běžně užívaným jazykem i pro všechny ostatní místní obyvatele. Tímto místem bylo pražské Podskalí. Tam mluva lidí byla nejen profesním slangem, ale i teritoriálním nářečím.

O pražském Podskalí a řeči jeho lidí psali mnozí. Od básníka Jana Nerudy, až po filoložku Boženu Zimovou.

Zastavme se nejdříve u Nerudy. V srpnu 1874 uveřejnil v Národních listech fejeton „Něco z pražské češtiny“. V něm mimo jiné píše:

Jazyk podskalský vyvinul lahodu svou zas za podmínek zcela jiných. Ti, kteří jej mluví, jsou zvyklí mluvit z břehu široké řeky na břeh druhý, při bouři z voru na daleký druhý vor. Zvuk podskalštiny je dutý, táhlý, pohodlný a přitom zpěvavý. Také se v končině té musí pracovat, mnoho a namáhavě, v ohradách s těžkým dřívím, na vodě s těžkými vory, v létě na přívoze, v zimě na ledě. Mluvící ví, že ho něco jiného živí než pouhá rozmluva, on vydává sílu svou na něco jiného než na povídání, on je si vědom, že rána jeho pěstí zasazená udělá víc než pádnější slovo. Proto mluví jen málo co, rozmluvy jeho jsou krátké, při víceslabičném slově zavrou se ústa už v polovici, jako by náhle padajícím mostem zakryta. Jeho řeč je biblicky prosta. „To mne neznáš!“ je jeho obyčejná, nejmilejší průpovídka, krátkou svou rozpravu tuze rád začíná významuplným, táhlým „kúš!“ a končí vždy výrazem všeobsáhlým: „To víš!“ „Kúš, ty blá!“ – „Jó!“ – „A co?“ – „Bú!“ – Ty bú?“ „Dej mi kou!“ – „Kup si v Běle! To víš!“ – A zní to jako pohodlný recitativ z nějaké líné opery. Na konci hlas vždy totiž se značně povznese… Člověk se musí někdy namáhat, aby porozuměl. Dělník např. ustane na okamžik v práci a vyndá špinavou tobolku. „Francku, kup mi jednoho bu a za dva ban.“ Francek jde, přijde a referuje: „Ban už nemají, koupil jsem ti mum!“ – Ne každý uhodne, že se tu jednalo o tak důležité věci jako buřt, bandur a munzeml.

Tento novinářský článek z pera předního českého literáta vyvolal nepochybně živý zájem veřejnosti. Jak o starobylé Podskalí, tak i o jeho svérázné obyvatele. Stalo se to totiž v době, kdy již ve městě nastaly úpravy vltavských břehů. Začínala asanace celých starých pobřežních čtvrtí Josefova, Františku, Podskalí. Zmizely domy, obyvatelstvo se rozptýlilo do sousedních městských částí. Zanikala stará plavecká řemesla, vytrácelo se každodenní užívání původní podskalské mluvy. Ta však sama o sobě naráz a úplně ještě nezanikla.

Ještě v polovině dvacátého století žili lidé, kteří pamatovali nebo dokonce stále provozovali voroplavbu a uměli o ní zasvěceně a v tradičním podskalském jazyku vyprávět. To vše odposlouchala, písemně zachytila a pečlivě vědecky zpracovala paní Božena Zimová, která v roce 1965 uveřejnila v Rozpravách Československé akademie věd obšírnou studii „Vorařský slang pražského Podskalí“. Zimová patřila mezi přední české jazykovědce-dialektology a měla osobní vztah k Podskalí. Po matce totiž patřila ke starému dřevařskému rodu Černohorských. Svůj výzkum uskutečnila koncem padesátých let. Zaznamenala ústní vyprávění 33 osob, mužů i žen, podskalských rodáků i mimopražských plavců. Skoro polovina účastníků tohoto výzkumu se zpracování výsledků a otištění zmíněné studie nedožila. A nikdo z nich se nedočkal vydání další autorčiny práce zasvěcené Podskalí. V roce 2000 posmrtně rodinná memoárová próza Boženy Zimové „Dřevěnej chleba“, což v podskalštině znamenalo výdělek nebo práce v ohradě.

Ve dvacátém století ještě řeč Podskaláků částečně přežívala u staré generace usedlíků a u děti nových přistěhovalců. Ty si ji osvojovaly ve škole, od svých kamarádů ze starých podskalských rodin. Nejen jednotlivá slova, ale i celá úsloví, někdy i melodie řeči se staly součástí jejich běžného výraziva a byly pak zanášeny domů. Uvedu jen pár příkladů.

Na plovárně pod Vyšehradskou skálou, zvané Špačkárna, bývala v tečišti (v řečišti, mimo bazény) často hodná voda (klidná, bez vln, vhodná i pro ještě nejisté plavce). Někdy byla podle Podskaláků voda jako kafe (zabarvená, zkalená po deštích), neznamenalo to teplá, jak to mysleli a říkali Pražáci. Na výpravy se chodívalo do smíchovského přístavu, háfnu. Byly tam k vidění jednotlivé vory, častěji však celé prameny, tedy vory pevně skurtované (spojené) do řady za sebou. Kotvily tam i různé šífy (lodě, hlavně nákladní) a kolem se vždy pohybovalo mnoho šífařů (lodníků), plafců (vorařů), vrátnejch (vedoucích pramenů) a jinýho různýho lidu.

Mezi věčně hladovými dětmi a mládeží se toho dost namluvilo o jídle. Šlo o lidové výrazy známé i odjinud. Mnohým stačilo jen se něčeho našťouchnout (hodně se najíst). Jiní si chtěli i trochu pošmáknout (pochutnat si). Všichni však svorně toužili debužírovat (dobře jíst) a ne sušit hubu (nemít co jíst). Doma se jedly bandory a flákota (maso). V krámech se kupovaly mum, mumzemle, i když tehdy se žádné žemle již nepekly, jen housky, rohlíky, hvězdičky nebo špičky, někdy i ban, bandůry (chlebové dalamánky). Spolužáci ve škole o přestávkách loudili: Dej mi kou (či kouda), což znamenalo kousek (nebo kousnout). A čeho? No přece bú (buchty, taky buřta). Ti jemnocitnější prosili: Puč mi bú (totéž co: Dej mi kousnout/kousek buchty/buřta).

Až do šedesátých let dvacátého století se děti i dospělí často zastavovali na nábřeží blízko Výtoně, kde na lavičce u zábradlí síťoval rybářské sítě a tašky síťovky pan Antonín Kubát. Byl to nejstarší vrátný, ledař a pískař, člen spolku Vltavan narozený roku 1868 v Podskalí. Rád si při své práci porozprávěl. Zachoval si původní starou, čistou a krásnou mluvu, byla to pro každého veliká radost a čest moci naslouchat jeho podskalštině.

Na závěr tohoto vyprávění můžeme čtenáři měkkou pockalčinou popřát, abi si šťasně chit jiskru (měl šťastnou plavbu, dobře plul) a připít mu: Na vlčí mhu! To také vlastně znamenalo šťastnou cestu, bylo to pověrečné přání opaku, něco jako Zlom vaz!