Obchod s dřevem kvetl v Podskalí od nepaměti. V roce 1088 zavedl kníže první český král Vratislav II. clo zvané Výton a část poplatků z tohoto cla nařídil odvádět jím založené vyšehradské kapitule. Toto nařízení se v dalších dobách měnilo, ale bylo to plavectví a dřevný obchod, který později dal Podskalí zvláštní ráz i význam a učinily z něj velmoc, která po několik století ovládala dřevným trhem rodící se hlavní město českého království.
Ve druhé polovině patnáctého století dochází k vytvoření plaveckého cechu v Podskalí a starší tohoto cechu byli úředníky práva poříčního mající pravomoc soudit všechny rozepře kolem plavecké činnosti a dřevného trhu. Až císař Josef II. v roce 1783 prohlásil plavectví i dřevný obchod za svobodné a tím došlo ke zrušení Cechu plavců v Podskalí. Po prohrané válce s Pruskem došlo 15.listopadu 1867 k vydání nového shromažďovacího a spolkového zákona, na jehož základě byly postupně zakládány Dělnické besedy a svépomocné spolky.
V přípravném výboru pro založení Spolku Vltavan byli kromě většiny obchodníků s dřívím, také redaktor časopisu Dělník Václav Petr, který měl již zkušenosti ze zakládání podobných spolků a jeden z nejváženějších občanů města Prahy té doby — primátor František Dittrich, který byl znám svým vřelým vztahem k řece Vltavě. Mezi zakládajícími členy Vltavanu byli rovněž i někteří pokrokově smýšlející zástupci české šlechty jež v oblasti plavby podnikala a to Adolf a Karel Schwarcenberkové a Jiří Kristián Lobkowitz. K vlastnímu založení spolku došlo 11.června 1871 při první valné hromadě v dnes již neexistující hospodě „U Hejduků“.
O původním ryze charitativním účelu spolku jasně mluví úvodní slova prvé spolkové pamětní knihy slovy: „A tak, jako národ náš z dřímoty se probudil, zabřesklo se i v srdcích synů našeho Podskalí, kteří usilovně pomýšleli na to aby Vltava proměnila se v otce Vltavana, který by nemocné syny podskalské neopouštěl, zemřelé k poslednímu lůžku doprovázel a zmrzačené hojil, vetché oudy podporoval a tak od nouze pomáhal“.
Dobovou politickou atmosféru revolučního roku 1871 potvrzuje návrh na dodnes používaný kroj, který je dědictvím po námořnících francouzského obchodního loďstva stejně jako původní oslovení občane, později změněné na bratře. V dalších letech došlo k založení bratrských vltavanských spolků a to v roce 1897 v Davli, o rok později ve Štěchovicích a v roce 1902 v jihočeském Purkarci, s nimiž nepřetržitě spolupracujeme.
Spolek se od začátku zúčastňoval mnoha celonárodních kulturních akcí. Zúčastnil se například oslavy stého výročí narozenin J. Jungmanna a pohřbu Fr. Palackého, podporoval sbírky na Národní divadlo. Při rázných, důstojných pochodech Vltavanu budí sympatie zvuk kapely a také heslo na našem praporu: „Ať to v Čechách jak chce chodí, Podskalák, vlasti své se neodrodí nikterak“. Dlouhou dobu byl také ozdobou Pražských primátorek, tradičního veslařského závodu na Vltavě.
Citelný zásah do života v Podskalí bylo jeho postupné boření a s tím spojená výstavba vltavského nábřeží. Zachoval se pouze plavecký kostel „Nejsvětější Trojice“ a budova bývalé celnice „Na Výtoni“, kde je muzejní expozice o starém Podskalí, voroplavbě a lodní dopravě na Vltavě. Zde má náš spolek také své zázemí.
„Staré Podskalí zmizelo — Vltavan žije“ je jedno z našich často používaných hesel. A proto když došlo k zániku voroplavby po výstavbě vltavské kaskády, zejména vodních děl Slapy a Orlík, spolek si dal za cíl uchovávat a sbírat památky na staré Podskalí a život na Vltavě a změnil svoji činnost na vlastivědnou.
Mnoho členů spolku bylo zaměstnanci rozvíjející se nákladní a osobní paroplavby, kde byli zaměstnáni jako lodníci, strojníci a kapitáni. Proto, když v roce 1952 byl spolek Vltavan tak jako všechny spolky měl být zcela zrušen, začlenil se jako zájmový kroužek ROH k podniku Československá plavba labsko-oderská (ČSPLO) a později přešel k závodu Osobní lodní dopravy v rámci Dopravních podniků hl. m. Prahy a dále pak k Pražské paroplavbě. Po celou dobu si spolek udržel svoje historické zvyky.
V roce 1990 spolek obnovil v plném rozsahu svojí činnost, byly schváleny (resp. potvrzeny) jeho stanovy a pokračuje dál ve své kulturní a historicko vlastivědné činnosti. Patří sem v prvé řadě každoroční pořádání plesu — v posledních letech v Národním domě na Smíchově.
Další akcí, kterou každoročně pořádáme a které věnuje značnou pozornost tisk a televize, je „Tryzna za utonulé na českých řekách a tocích“. Původně s touto myšlenkou přišel „Spolek plavčích mistrů a lázeňských“ a spolek Vltavan se této akce zúčastňoval. Když ale došlo ke zrušení spolku, převzal náš spolek organizaci této tryzny a pokračuje v ní dodnes. V prvních letech byla akce konána ve velkém stylu. Smutečně vyzdobená loď jela až do Štěchovic a obyvatelé na celé trase byli vyzváni k vyvěšení smutečních praporů. Také básníci skládali verše a skladatelé smuteční zpěvy. Později se však tryzna ustálila do podoby, jak ji známe dnes. V neděli, která je před svátkem Dušiček vypluje z přístaviště u Palackého mostu smutečně vyzdobený kolesový parník „Vltava“ a v 15 hodin položí členové spolku smuteční věnec k soše Vltavy na plavební komoře u mostu Legií, za doprovodu smutečních písní, které zahraje vltavanská kapela. Stalo se zvykem, že další kytice pokládají lidé na uctění památky někoho ze svých blízkých, který na vodě zahynul. Tomu předchází zádušní mše svatá, která se koná za všechny utonulé a zemřelé členy spolku Vltavan v pátek v 18 hodin v plaveckém kostele „U Nejsvětější Trojice“ v Praze 2.
Dalo by se ještě o Vltavanu psát mnoho zajímavého. Kdo máte zájem o náš spolek můžete kdykoliv přijít na naše akce nebo do Podskalské celnice (Muzeum na Výtoni), kde konáme každé liché pondělí od 18 hodin schůzi.
