KOSTELÍK NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE V PODSKALÍ – kostelík vltavských plavců – má nejen zajímavý vznik, ale je také pomníkem tvrdého života, vřelého srdce zdravého citu a věrné příchylnosti všech dobrých lidí, kteří prožili své životy v jeho dohledu a kteří se tam často utíkali se svými lidskými radostmi a těžkostmi pro ochranu, útěchu i sdělení radosti. Všem je tento kostel svědkem staré podskalské slávy i krušného života těch, jimž „řeka – živitelka“ dávala živobytí, ale také smrt, jimž dávala, ale také brala.

Václav Hájek z Libočan nazývá tento kostel „kaplí řemeslníků“. Podle pověsti původní kostel, z něhož je dnes zachován presbytář, na jehož zadní stěně je dvanáct freskových pozdně gotických obrazů a starobylá gotická kamenná menza, postavili podskalští řemeslníci, zaměstnaní na stavbě kláštera Na Slovanech – za poledního odpočinku a zdarma. Nestál prý Podskaláky ani haléř. Roztomilá zpráva, udržovaná mezi podskalskými obyvateli dokonce tvrdí, že dělníci použili na stavbu materiálu „získaného“ ze stavby Emauz, prý ne vždy s povolením „stavebníka“ – císaře Karla IV.

JE TEDY TEN KOSTEL něčím, co vzniklo nejen z vřelé touhy mít svůj vlastní kostel, ale také z jistého čtveráctví a vynalézavosti české povahy.

O chudobě stavebníků svědčí také okolnost, že valená klenba lodi kostela je sroubená z prken a trámů a jenom omítkou nahozená, takže dělá dojem opravdové kamenné klenby. Je to v tomto smyslu stavební zvláštnost jistě nejen v Praze.

Svůj osobitý lidský vztah ke svému kostelu vyjadřují Podskaláci tvrzením, že známý podskalský vodník Pivoda měl prý v něm dokonce svou svatbu. Není nutno nikoho přesvědčovat, že je to jen odvážná pověst; svědčí však nejen o smyslu pro humor Podskalských, ale i o jejich prostém a vřelém vztahu k tomuto kostelu.

Kostel byl v době, kdy Podskalí bylo malou vesnicí na břehu Vltavy, osou tvrdého, odvážného a statečného života celé vesnice, který může dát živobytí dobývané z řeky a při řece , jež nebyla vždy jen „stříbropěnnou“ Vltavou, ale také nespoutaným živlem, ničícím vše, majetek i životy. Stačí jen uvést dvě hrozné povodně, a to v roce 1784 a 1890; při obou došlo ke zřícení Karlova mostu. Tehdy voda sahala až ke stupňům oltáře našeho kostela. Pamětníci druhé povodně vypravují, jak vltavané nezištně pomáhali všem postiženým, přiváželi na loďkách nezbytné živobytí, vozili děti do školy, sloužili obětavě všem, kteří jejich pomoci potřebovali. To už byl spolek „Vltavan“ téměř dvacet let na světě, nejprve jako pokračování cechovního uspořádání dělníků u Vltavy a potom jako vzájemně podpůrný spolek plavců a vorařů podskalských. Na svou dobu odvážné myšlenky ve stanovách spolku svědčí o revolučních tradicích, na nichž byl spolek založen u touze všech sloužit dobré věci s čistým srdcem. Není bez zajímavosti, že spolkový stejnokroj má v sobě mnoho prvků z francouzské revoluce.

Ne nadarmo nese kostel starobylý název „plavecký“. Byl to opravdu jejich mateřský kostel. V něm prožívali nejdůležitější okamžiky životní. Tam u křestního pramene se jim otvíral vstup do nového, nadpřirozeného života, tam před oltářem uzavírali manželství a vyprošovali si Boží požehnání do dalšího života, tam se konečně přišli rozloučit před svou poslední cestou na svaté pole. I to místo kolem kostela, dnešní zahrada, je bývalý hřbitůvek s pozůstatky jejich předků.

Mimo to měl spolek Vltavan svoji zvláštní spolkovou slavnost na svátek Nejsvětějšího jména Ježíš, při níž přicházívají krojovaní členové do kostela s hudbou a historickým praporem, na němž vymaloval malíř Marold postavu Kristovu.

TOTO VŠECHNO DEFILOVALO před našima očima, když se kostel ve středu 9. června naplnil tak, jak už dlouhá léta nikdo nepamatuje a před skvostným oltářem s renesančním deskovým obrazem Nejsvětější Trojice se rozestavili členové a členky Vltavana ve stejnokrojích s historickými prapory, aby i touto formou, v předvečer oficiálních oslav 100. výročí, vyslovili dík jménem všech, kteří v tomto společenství trávili chvíle radosti i přátelského soucítění.

Mimořádný význam této slavnosti dala přítomnost Otce biskupa dr. Františka Tomáška, který v mešní Oběti vyslovil slova díků, prosby a chvály Všemohoucímu a prohlásil, že má vztah k Vltavanu a k Vltavě, jak o tom svědčí i zvlněná voda a rybářská síť v jeho biskupském znaku. Po Mši svaté mu odevzdal čestný člen Vltavana P. Václav Adámek, farář ze Včelnice, za přítomnosti předsedy Vltavana Jaroslava Čokrta a místopředsedy J. Štěpánka diplom čestného členství.

Při slavnosti otevření výstavy Vltavana ve starobylé celnici na Výtoni byli vyznamenáni čestným diplomem ti, kdož se zasloužili, a mezi nimi též duchovní správce plaveckého kostela P. František Brabec a vyšehradský sídelní kanovník dr. Josef Beneš za přítomnosti primátora hlavního města Prahy dr. Z. Zusky. Slavnost byla zakončena Rejem lodí na Vltavě.

STOLETÁ ČINNOST VLTAVANA přinesla výsledek zvláště na poli historickém, neboť je jeho zásluhou, že se zachovaly památky na zaniklé Podskalí i život lidí ne právě lehký. Snad také proto jako vděčnost velkým synům a dcerám národa klade Vltavan každoročně v den památky zemřelých květiny na jejich hroby na posvátném národním hřbitově na Vyšehradě…
B + H

V předvečer památného dne kdy byl před 140 lety v Podskalí založen spolek Vltavan, se bude v pátek 10. června 2011 v plaveckém kostelíku Nejsv. Trojice konat slavnostní mše, kterou bude sloužit arcibiskup pražský a primas český Mons. Dominik Duka, čestný člen spolku Vltavan v Praze.

Katolické noviny ze dne 27. června 1971, autorská značka B+H